Quentin Tarantino si od začátku své kariéry udržuje pověst podivínského cinefila, jenž svou lásku k filmům dokázal využít v sérii eklektických a divácky přitažlivých filmech, které se díky podobně naladěnému publiku staly rychle "kultovními". Tarantinovy hry s narací, chronologií vyprávění a žánrovými konvencemi; teatrální násilí i neskrývané vykrádání brakových filmů se pro mnohé staly ekvivalentem postmoderní kinematografie. Téměř každý jeho nový film je svátkem pro "filmové labužníky" a (nejen) ti mohou opět oslavovat. Nespoutaný Django je konečně tady.
Westerny tvořily významný žánr americké kinematografie až do 70. let. "Nový Hollywood" od klasického westernu téměř upustil, avšak tento ryze chlapský žánr byl v průběhu 60. let resuscitován a jemně modifikován, když se v Evropě objevily tzv. "spaghetti westerny" a západoněmecké "mayovky". Prototypem správňáka z Divokého západu se po Johnu Wayneovi stal umaštěný Clint Eastwood i za každých okolností čistý Lex Barker. Ale kde Hollywood selhal, tam se chápe příležitosti Quentin Tarantino a na velké plátno vrací westernovou podívanou par exellence.
Nespoutaný Django (Jamie Foxx) je černošským otrokem a na sklonku 19. století to není příliš výhodná životní pozice. Setkání s podivínským doktorem Kingem Schultzem (Christoph Waltz) mu však zásadně změní život, po jeho boku se stává lovcem odměn, což mu mimoděk poskytuje prostor pro záchranu jeho milé Broomhildy (Kerry Washington). Jenže Broomhilda slouží u rozmařilého jižanského mocipána Calvina Candieho (Leonardo DiCaprio), který tráví kratochvíle tím, že mezi sebou nechává bojovat černošské otroky na život a na smrt. Geniální doktor Schulz přichází s plánem, jak se k milé Broomhildě dostat.
Klasický western s omračujícími celky a rozlehlými krajinami je však nenávratně pryč a velká část druhé poloviny filmu se odehrává výhradně v interiéru. Stejně tak se zdá, že se vytrácí Tarantinova chuť experimentovat. Na druhou stranu sledujeme téměř ukázkový "film o kámoších" zasazený do prostředí, kam odjakživa patřil – na Divoký západ.
Rozsáhlé plantáže a jižanská stavení působí monumentálně, stejný dojem vytváří kýčovité vrcholky hor tyčících se nad drsnou krajinou i výstavní koníčci (živí i mrtví). Naprostým kontrapunktem k obrazu je místy nestylizovaná a nápadná hudba, která v některých momentech nabývá téměř zcizujícího rozměru. Opačně působí jazyk, zejména černošské otrokyně hovoří stereotypizovanou "negerštinou".
V kontextu Tarantinovy dosavadní tvorby se jedná v mnoha směrech o formálně "nejobyčejnější" snímek. Fragmenty Djangovy minulosti jsou odkrývány postupně pomocí několika flashbacků, které vykazují jisté formální odlišnosti – nervní kameru, těkavý střih, rozostřené kontury a zmatené kompozice, vše v souladu s předpokládaným Djangovým rozpoložením během traumatizujících scén. Několikrát se vyjeví i fantazie či vzpomínka některé z ostatních postav, převážně doktora, ale vždy je zcela jasné, kdo je jejich původce a na jaký podnět reagují. Jinak v podstatě sledujeme klasické schéma řetězení příčin a následků – záchrannou misi milované ženy, přičemž je nutné překonat sérii překážek, povstat z vlastního popela, vykonat pomstu, pronést pár frází a nakonec si úlevně oddechnout.
Jak známo, Quentin Tarantino rád ve svých filmech obsazuje velké hvězdy. Jamie Foxx v roli Djanga a Tarantinův oblíbenec Christoph Waltz (držitel Oscara za vedlejší roli v Tarantinově Hanebných panchartech a za roli doktora Schultze opět nominován) tvoří těžko uvěřitelnou, avšak komickou dvojici. Leonardo DiCaprio jako rozmařilý tyran opět dokázal, že mu záporné role svědčí, avšak Samuel L. Jackson vytvořil jednu z nejodpornějších postav své kariéry a coby loajální majordomus Stephen je opravdu úžasný. Kerry Washington, která na plátně stráví celkem několik málo minut, stíhá i za tu krátkou dobu dát tvář patrně nejsilnější ženské černošské postavě, co se kdy ve westernu objevila. Původně byly v Djangovi připraveny role také pro Sachu Barona Cohena nebo Kurta Russella, kteří si nakonec kvůli jiným projektům ve filmu nezahráli. Ale jako již tradičně nechybí cameo samotného Tarantina a jako pocta westernové legendě se v malé roli ve snímku mihne i Franco Nero.
Nespoutaný Django je dle očekávání plný sebereflexe, humoru, odkazů a nechybí samozřejmě ani absurdní a teatrálně krvavé násilí (Nevěsta z Kill Bill by se mohla klidně cítit ohrožena). Kontaktnímu násilí se díky koltům, revolverům, puškám a surovým psům Django vyhýbá (nepočítáme-li souboj otroků – mimo jiné jedna z mála off-screen smrtí), ale destruktivnost střelných zbraní tuto absenci náramně vyvažuje. Do bezvládných těl se zavrtávají stále nové a nové kulky a exhibující se gejzíry krve zkrápějí opět všechno a všechny.
Navzdory delší stopáži se ve filmu nevyskytují "hluchá" a nudná pásma. Tarantinovský western je úchvatný, je vtipný a brutální. Nespoutaný Django je v rámci Tarantinovy tvorby film nezvykle konzistentní, zatím sice není fádní, ale mírnější určitě ano.
Michala Benešovská
