Spike Jonze byl vždycky tak trochu solitér. Režisér upínající se bokem od většiny Hollywoodu s citem pro situace všedního dne, ale i bizarní výjevy, svébytný humor, osobitou nadsázku. Filmem Ona v tomto trendu svým způsobem pokračuje a přechází do další tvůrčí etapy.
Theodore (Joaquin Phoenix) se už delší dobu vzpamatovává z rozchodu. Odloučení od ženy, s níž vyrostl a žil, nese dost těžce a smutek se snaží zahánět prací. Píše dopisy za druhé. Milostná vyznání, rádobyplná vyprávění s pointami, skorofilosofické plky. Zdá se, že Theo je ve svém oboru jednička. A dál? Doma strávit zbytek dne u počítače, zabrnkat na ukulele, pomilovat se on-line a všechno to zaspat. Od rána nanovo.
Přetechnizovaný, odcizený svět, jenž ho míjí, snáší poměrně trpce. Jakoby říkal: "Je to tak jak to je, ale to ještě neznamená, že by mi ten všudypřítomné prázdno svědčilo." V momentě, kdy si do počítače nainstaluje nový, intuitivní operační systém se všechno začne zdánlivě obracet k lepšímu. Theo má konečně smysl života – s hlasem, který mu skrze handsfree proudí z počítače, si dost rozumí. Aby taky ne, když se Samantha (Scarlett Johansson) dokáže vcítit do člověka tak, až osoba na druhém konci začne nabývat dojmu, že jím skutečně je. S tím však přichází na řadu první problémy.
Ona je netradiční romance, o níž si tahle doba a to, o se z ní vyvíjí, dlouho říkala. Jonze jedním tahem sfoukl na jedné straně těžkopádnou, ale i lehkým feelingem protkanou budoucnost, zručně vedl Phoenixovu kreaci na dočasného starého mládence, který vypadá a tváří se spíše jako pedofil a vytvořil tak film, který vás buď mine obloukem, nebo zasáhne pěkně na solar. Tedy spíš do srdce.
Phoenix byla sázka na jistotu. Chameleón se zálibou v hraní podivínů prakticky nesleze z plátna a ve vypjatých situacích, z nichž vyčnívá hlaně setkání s "médiem", které takříkajíc zaskakuje za Samanthu, kraluje. Role Thea je velmi komplikovaná, ostatně jako on sám. Střídáním emocií, vrtáním v mysli oscilující na hraně šílenství, pesimismu, nezdolného optimismu a jistém druhu nevyzrálosti, projevuje Phoenix sůj obrovský talent pro cit.
Jonze zase vyniká precizní představou o blízké budoucnosti ve výškách (v čemž mu skvěle sekunduje kameraman Hoyte Van Hoytema), kde se počítačové hry ovládají myslí, vše funguje na jedno kliknutí, ale chování lidí počítače neřídí a je jako na prudké horské dráze. Všechny však spojuje touha po vztahu. Jenže odcizená doba jim v tom zrovna moc nenahrává, přestože se snaží využít všechny možnosti jejích výdobytků. Naopak některé jednání postav a jejich význam v kontextu filmu zůstává nezodpovězeno, např. v podobě Theova kolegy.
Ona není jednoduchý film a skutečně nesedne každému. Nevodí za ručičku, nutí přemýšlet, rezonuje. Za dvě hodiny se toho v něm přesto zrovna moc nestane. Nevadí. Ona je melancholická podívaná, která depresi neléčí, ale balí do vakua. Jonze za svůj scénář získal Oscara právem.
