Werckmeisterovy harmonie (2000)

Pojďme si připomenout Werckmeistrovy harmonie, poslední film od Bély Tarra, originálního maďarského tvůrce.

Béla Tarr mě dokázal po dlouhé době uzemnit. Na jeho film mě vlastně přivedl až článek v novém Cinepuru, kde byl s tímto maďarským filmařem rozhovor. Předtím, pro mě neznámý režisér, se teď stal mým velkým zájmem. A velkou mírou je to právě kvůli Werckmeistrovým harmoniím.

Stejně jako ve svých ostatních filmech zde Béla Tarr využívá maximálně dlouhých záběrů. Sám o tomto způsobu natáčení říká, že jediné, co ho limituje v délce záběrů je jen délka kotouče v kameře. Werckmeistrovy harmonie jsou pak koláží několika strašně dlouhých záběrů, které ale dokáží uchvátit člověka natolik, že z nich nemůže spustit oči. Jeho výborné kompozice se pomalu v průběhu záběru mění a vytváří kompozice nové a divák tak objevuje další a další vrstvy myšlenek, další plány už tak geniálního díla. Divák si už na první pohled spojí tento film s tvorbou Andreje Tarkovského. A je to pravda, mnoho rysů, které zde Béla Tarr využívá jsou stejné, jaké používal známý sovětský režisér. Vlastně mám pocit, že ještě Tarkovského předbíhá, navazuje na jeho tvorbu a pokračuje v ní, aby jí dovedl až na samý vrchol.

Ve filmu je spousta scén, které vám musí utkvět v mysli. Ať už jde o osmiminutový pochod obyvatel vesnice, který, ačkoli kamera sleduje scénu spíše odtažitě, přesně vyjadřuje všechny jejich emoce, sílu a neovladatelnost davu, nebo o konečnou scénu na náměstí. Vždycky vás zde má co upoutat. Nejde jenom o sílu záběrů a kompozic. Třeba i zvuk je příkladem toho, jak by se mělo pracovat. Tarr se zde hodně soustředí především na ruchovou složku a nechává vyznít všechna citoslovce naplno. To mu pomáhá utvořit tu správnou atmosféru, která je ve filmu všudypřítomná. Z obrazu sálá zima a ze strohosti interiérů padal na diváka tak intenzivně tísnivý pocit, jaký jsem už dlouho nezažil.

Pojí se zde mnoho myšlenek, které však vyplouvají na povrch až na několikáté shlédnutí. Konkrétně se mi například líbí, jak herci hrají, protože výrazy jejich tváří nijak dovákovi nevnucují, co si myslí, ale schválně ho nechávají tápat. Snaží se, aby se divák zapojil do hry a přemýšlel co se za tím či oním výrazem skrývá, nebo co by mohl znamenat. Pro mne je to tisíckrát cennější než horentní rozdávání emocí a kýčovitě vnucující se mimické výlevy, které nejsou ničím jiným než obyčejným patosem.

Werckmeisterovy harmonie mě prostě úplně rozcupovaly a Béla Tarr jen potvrdil jak originální a chytrý film jde natočit i v současné kinematografii. Sám jsem téměř nevěřil tomu, že jde o film z roku 2000, protože styl, kterým je natočen, odkazuje spíše na mistry staré školy. Jen mě teď mrzí, že jsem na FebioFestu prošvihnul jeho film Satanské Tango (které má délku 7,5h!). Odteď jeho tvorbu sleduji a nevynechám jediný jeho film, byla by to obrovská škoda!

Diskuse k článku

Přispívání je povoleno pouze přihlášeným uživatelům...
Diskuse k článku zatím neobsahuje žádný příspěvek.

Filmy

Werckmeisterovy harmonie

(Werckmeister harmóniák)

Režie: Béla Tarr

Další články v kategorii