To, že se nám právě dostal do rukou nový akční thriller The Condemned skvěle doplňuje současné vysílání TV Prima, která po krátké pauze opět rozjela svoji reality show Vyvolení. I tady jde totiž o šmírování a vydělávání peněz na tom, že se lidi dívají na běžné problémy ostatních. I když The Condemned nabízí trochu více, než to.
Televizní produkční Ian Breckel (Robert Mammone) dostane geniální nápad. Pečlivě vybere ty nejdrsnější vězně odsouzené k trestu smrti a shromáždí je helikoptérou kamsi na ostrov v Tichém oceánu. Zatímco se se svým štábem ukryje na jednu část ostrova, na tu druhou nainstaluje stovky kamer a vrtulníky tam pošlou jeho desatero vězňů. Jejich cíl je jasný. S bombou přimontovanou důmyslně ke kotníkům se musí do třiceti hodin navzájem pozabíjet a ten jediný, který přežije dostane svobodu. Není tohle motivace jako kráva?
Vývoj filmu The Condemned byl sponzorován wrestlingovou federací WWE a proto se nikdo nemůže divit, že se v hlavní roli sympatického zabijáka objeví bývalý vrcholový wrestler, Steve Austin. V roli hlavního klaďase byste jej určitě nečekali, ale samotného mě překvapilo, jak obstojně umí hrát a důstojně se vyrovnává Vinniemu Jonesovi, jenž zde ztvárnil negativního vězně, Ewana. V dalších rolích už nikdo příliš známý není, ale rozhodně potěšitelný je několikaminutový vstup Nathana Jonese, rovněž wrestlera, jinak známého jako toho obrovitého válečníka, kterému Brad Pitt zasekne v úvodu Tróje kopí do krku. Na herecký ansábl si tedy rozhodně nelze stěžovat. I ten Austin, kterého jsme při sledování trailerů chtěli nahrazovat Vinem Dieselem, nám nakonec přišel jako výborná volba.
Dobře, herci jsou drsní a role jim sednou, ale co zmůžou, pokud nemají v zádech svižnou režii a alespoň průměrně držící scénář? Režisérskou židli obsadil téměř neznámý mladý Scott Wiper, který se částečně podílel i na příběhu. Pro Wipera je The Condemned teprve druhým velkým filmem a zároveň prvním, kde neztvárnil i hlavní roli. Jeho předchozí kus, Nejlepší způsob jak zemřít, jsme neviděli a proto byl pro nás tento Američan velkou neznámou. Svoji práci každopádně zvládl tak, jak jsme předpokládali a vede téměř dvouhodinový příběh k očekávanému finále. Pár záběrů ovšem určitě stojí za pozornost a pěstní souboje mezi Austinem a někým dalším mají nesporně své velké kouzlo.
Celý děj je předvídatelný a jen co Austina vypustí na ostrov, čekáte, kdo jej přepadne, s kým se bude rvát a komu naopak prokáže nějakou službičku. Důležité na tom však je, že i přes poněkud delší stopáž (100 minut je v těchto případech opravdu dost) si film udržuje tempo a občas dokáže diváka překvapit zajímavým vizuálním nápadem nebo právě Nathanem Jonesem, který zde má výhradně bitkařskou roli. Za jeden z těchto nápadů považuji například scénu, kdy členové štábu vyhazují vězně z kabiny vrtulníku. Má to vtip, šmrnc i svoji brutalitu.
Tento stav bohužel netrvá věčně a umělé vtěsnaní Austinovi milující manželky, vyšetřování FBI a hlavně vnitřní rozpory uvnitř štábu příběh často až příliš zklidňují a například scéna, kdy se hlavní hrdina (Austin) vkrade do štábní věže, zavolá své ženě a za pár minut je zpátky na druhé straně ostrova působí až nechtěně směšně. Jenomže to k podobným filmům patří a navíc zde to dokonale párují scény, kde jsou Vinnie Jones a Steve Austin na plátně společně. Alespoň první z této dvojice má totiž charismatu na rozdávání a když se k nim občas připlete šikmooký Masa Yamaguchi, který se ctí ke svému původu skvěle ovládá bojová umění, je o zábavu postaráno.
Ani mi protentokrát nevadilo, že hrdinové každou minutu necedí rádoby drsné hlášky a nechávají za sebe často mluvit své pěsti. The Condemned totiž není akční film typu Zastav a nepřežiješ, u kterého se kromě mlácení často popadáte za břicho a oceňujete nadsázku, ve které je snímek natočen. Zde je vše myšleno vážně a vám nezbývá než vypnout a užívat si ostrovních jatek. Pokud jste ochotni na to přistoupit, najdete styl i špetku oddechové zábavy.
Jak by řekl Jiří Krampol – šmírování je mi odporný. The Condemned ale nabízejí poněkud jinou zábavu nežli Vyvolení a na středeční podvečer, kdy se vám nechce přemýšlet nad dialogy a toužíte po oddechu nad něčím svižným a relativně zábavným, nabídnou několikanásobně větší zábavu. Okem diváka, pro kterého podobné příběhy nejsou je to však jen ztráta času.
Daniel Krásný