Osmadvacítka je magické číslo. Není to pouze počet dnů v únorovém měsíci, ale především základní kámen rašící série scifi hororů. 28 dní poté je pět let starý snímek vizionáře Dannyho Boyla, který i přes velkou vlnu kritiky nabídl zajímavě tvořený svět a na vyprázdněné ulice Londýna si pamatuje snad každý. Příběh tohoto filmu byl prostý, hlavní hrdina (Cillian Murphy) se probouzí v londýnské nemocnici a jen co se trochu probere zjistí, že je jediným obyvatelem spustošeného velkoměsta. Zatímco byl totiž 28 dní v komatu, podivný opičí vir přepadnul obyvatelstvo a kromě ojedinělých přeživších to všude smrdí po infikovaných a obživlých polomrtvolách.
Sequel popisuje události o osmadvacet týdnů poté. Británie je už prakticky vyčištěna a do Londýna a dalších velkoměst se pomalu začíná vkládat život. Jednou z rodin, která invazi opičáků přežila, je Robert Carlyle a jeho dvě zvídavé děti. Ty se bez vědomí táty dostávají do jejich starého domu, kde je čeká nepříjemné překvapení... Ani nemusím psát, jelikož si to každý vyčtete mezi řádky, že se tajemná infekce začne vracet a tvrdě po krku půjde nejen zmíněné rodince, ale i zbytku nových občanů a hlavně vojenské jednotce, která danou oblast hlídá.
28 týdnů poté je příběhově naprosto typické pokračování - snaží se zaujmout mnohem větší základní linií v níž jsou zombíci ještě drsnější a krvavější. Bohužel charaktery jsou v něm vykreslené až nepříjemně špatně a jediná z postav, která je docela sympatická, se v první polovině filmu promění v infikovaného. Armáda je zábavná jen několik minut, než začne neobyčejně magořit a jednat okatě nelogicky. Na obhajobu filmu se však sluší říct, že děj rychle odsýpá a na rádoby chytré dialogy je skoupý. A to je jen dobře.
Bohužel zde při sledování platí pravidlo, že čím déle se na film koukáte, tím méně hvězdiček chcete dát. První třetina filmu je totiž slušně vrstvená a obrazové prostředky jsou dostatečně silné na vybudování slibné atmosféry. Pak se ovšem začne jasně projevovat režisérova touha natočit velikou událost a po ulicích Londýna začne svištět napalm, krvavých zombíků je stovka a odkud nevyskočí infikovaný člověk, předvede svůj samopal někdo z armády, která má za úkol: zničit všechny.
Dosti bodíků ovšem zachraňuje sám rejža. Španěl Juan Carlos Fresnadillo před lety doslova zkazil Intacto, ale zde mu jeho vizionářství docela vychází. První akční scéna v krytém baráčku je sice dobrá tak na bolení hlavy a neustálé trhání kamerou vám úsměv na tváři nevyloudí, avšak pak se situace zklidní a Juan vede nevýrazné postavy svižným tempem až do očekávaného finále. A i když začíná být logických lapsů čím dál tím více a atmosféru Dannyho Boyla byste hledali zbytečně, valí se 28 týdnů poté rychlostí blesku.
Ždíme se také návyková melodie z minulého dílu a zatímco poprvé hrála snad jen jednou, zde se akčního refrénu dočkáváme mnohem častěji. Co se ještě týče herců, kromě Carlylea se zde ukazují jen samé nepříliš známé tváře a ačkoliv předvádí slušné herecké výkony, jejich postavy mají tak úzké hranice, že by ani ty nejfalešnější obličejové grimasy nic nezhoršily či nezlepšily. Hereckými výkony film však rozhodně netrpí.
28 týdnů poté je filmem takříkajíc polovičním. Můžete jej brát s nadhledem a vychutnávat si tak režisérův solidní um nebo se v něm můžete babrat a nechat se naštvat špatně vykreslenými postavami, logickými nejasnostmi a prostě velkou příběhovou nulou. Abyste se tedy mohli na tento sequel dívat, doporučuji vypnout myšlení a připravit se na trošku béčkovější podívanou. Pro dnešek je to za půlku, příště už si ale dávejte větší pozor.
Daniel Krásný
