Andrzej Wajda je jméno, při kterém polským fanouškům filmu tuhne krev v žilách. Nedobyl sice Hollywood jako jeho o pár let mladší krajan Roman Polanski, ale za to se zasloužil o velký rozvoj polské kinematografie. Jeho snímky jako Krajina po bitvě, Člověk z Mramoru nebo Země zaslíbená jsou známými hity sedmdesátých let nejen v Evropě. V roce 2000 dostal navíc tento úspěšný režisér prestižního Oscara za celoživotní dílo a podle jeho slov v tisku, mu tato soška pomohla k získání rozpočtu na film, který prý chtěl natočit před tím, než pověsí svoji režisérskou dráhu na hřebík. A tak vznikla Katyň.
O zločinu z druhé světové války v Katyni jsem před začátkem filmu věděl jen okrajově. Tušil jsem, že kdesi v Polsku zabili Rusové pěkný ranec polských důstojníků a sváděli to potom na uniformované Němce. Pomocí encyklopedie jsem si doplnil znalosti o tom, že mrtvých bylo kolem třiceti tisíc a vojáci a další zajatci byli nejdříve několik měsíců vězněni, než je převezli do Katyně a chladnokrevně odbouchli. Nikde jsem se ale nedozvěděl, v jakých podmínkách zajatí vojáci žili a proč se vlastně celý tento masakr odehrál. To jsem ve skrytu duše očekával právě od Wajdova očekávaného opusu. Bohužel se mi ničeho takového nedostalo.
Ale popořádku. Filmové drama Katyň se zaměřuje na malé epizody lidí, které masakr v lese nějak zasáhnul. To je podle mého jeden z největších Wajdových omylů. Čekal jsem třeba děj o důstojníkovi, kterého zavřeli do společných táborů a prožívá tak příběh, který by na konci skončil chladnokrevnou smrtí. Tohoto tématu se Wajda dotkl ale jen letmo a o životu zavřeného vojáka a jeho vzpomínání na rodinu je jen prvních třicet minut a závěrečný dovětek. Musím ve prospěch scénáristů zmínit, že první půlhodinka je velice slušná a jakoby lobovala, že se Wajda tentokrát skutečně překonal. Jenomže důstojníka z úvodu odvlečou a děj se náhle přesune o rok dopředu.
V režisérovi se po dobré první čtvrtině filmu něco hnulo a začal mdle vyprávět o osudu manželek a dcer důstojníků. Hraje přitom na city v okamžicích, kdy jsou postavy známy jen velice povrchně a vy tedy žádný smutek nebo lítost necítíte. Jediným charakterem, který je zajímavě načrtnutý, je Anna, manželka zajatého důstojníka. Její cesta v příběhu se ale brzy zamotá v dějové roztříštěnosti a kromě několikaminutových vstupů už se o ní více nedozvíme. Zato Wajda servíruje asi pětiminutovou epizodku o mladíkovi, který nakonec spadne pod auto (mimochodem strašně natočená scéna) a těchto nových malých příběhů je ke konci až moc velká hromada. A mě to nejen citově vydíralo, ale hlavně strašně štvalo.
Abyste mě pochopili, poprvé vidět slzy ženy, které někdo připomene, že její manžel zemřel v Katyni je docela fajn, ale koukat na podobnou situaci v lehce odlišném podání poněkolikáté už hraničí se stereotypem a půl hodiny před koncem jsem si po dlouhé době u filmu zuřivě ťukal na hodinky. Konec je sice poměrně slušný, ale nezachrání epizodické Wajdovy výlevy, které se táhnou filmem jako slizká střeva. Možná, že pro Poláky je toto připomenutí osudů „obyčejných“ lidí po Katyňském incidentu novodobou Biblí, ale mě, jako nezávislého diváka, Katyň nepoučila a ani výrazněji nepotěšila.
Sám Andrzej Wajda ale fim technicky relativně zvládá (až na tu zmiňovanou scénu s autem) a ač má za sebou už osmý křížek, točí příběhy s podobnou atmosférou jako kdysi. Jen si na své „kariérní dílo“ napsal špatný scénář a i když vím, co jím chtěl jako básník říci, vyznívá hodnota Katyně v porovnání s ruskými filmy či třeba s vysokorozpočtovým Pianistou jako televizní film. Kamera je statická, kulisy jsou přesně takové, jaké byste od filmu očekávali, a zkrátka vše v okolí je na tom správném místě. Jen ta základní premisa podráží snímku obě nohy naráz.
Hercům není dán příliš velký prostor k vyjádření nějakých výkonů, avšak i na tak malé ploše, kterou dostávají, zvládají svoje role všichni na jedničku a to platí i pro dobře vybrané dětské herce. Katyň ale i přesto působí velmi rozporuplně a ačkoliv bych rád napsal, že Wajda důstojně a s citem odříkává temnou událost polských dějin, nemůžu tak učinit ani omylem. Vinu přitom nese především scénář, který místo toho, aby pracoval s postavami a zaměřil se na jeden důležitý příběh, hraje s divákem citovou hru s velkým počtem postav a poněkud zmatenými a epizodickými liniemi. A to je, pane Wajdo, osudová chyba.
Daniel Krásný
