Známý humorista z České sody, Milan Šteindler, se vydal do mělkých vod teenagerské komedie, která svým zpracováním teenagerskou komedii ani zdaleka nepřipomíná. Nicméně začněme po pořádku. Vše začalo nevinně. Student medicíny Michal (prostě loser) vyrazí na kalbu někam do neznáma doprostřed lesa a s nadějí očekává pokrok ve vztahu s jeho přítelkyní Janou. Jenže jaká to smůla, když mu nic nevyjde podle jeho plánů, kamarádi mu pláchnou před nosem a on zůstane na chatě s ukoktanou modelkou. Dráhy osudu jsou nevyzpytatelné, ale čím to, že mezi nimi přeskočí jiskra, náhlá vášeň vzplane, šup sem, šup tam, ale ejhle. Přihodí se malá nehoda, která zapříčiní velké věci. Shodou nešťastných okolností Michalovi praskne kondom a je o zábavu postaráno.
Rázem se rozjíždí další etapa, připomínající takovou groteskní road movie. V honu za práškem „po“, jim ale stojí nejedna překážka. Nástrahy osudu jsou nekompromisní. Jejich cesta polem nepolem, lesem nelesem, autem neautem, či vesmírem nevesmírem je okořeněna několika vtipnými pasážemi. Šteindler se snaží zaměřit na maličkosti, ty ovšem působí ve své podstatě zbytečně. Jako režisér si byl určitě vědom, že není možné natahovat film na více než snesitelnou délku 85 minut. Z tohoto času se snaží vytěžit desetkrát tolik, než je možné. Připočtěme jeho snahu zpřístupnit snímek co nejširšímu okruhu diváků a tím nám vzniká pravý německý Eintopf.
I přestože se k sobě ústřední dvojice Kotek + Nvotová hodí jako dvě levé pantofle, nelze jim upřít, že se s takovým chaosem vypořádali docela statečně. Nedá se říci, že by jejich výkony byly bezchybné, leč v rámci možností byli snad jediní, kteří hráli. Ostatní postavy jakoby byly jakousi karikaturou, která se v nečekaný okamžik objeví uprostřed víru dění. Ano, mluvím o Bobu Kleplovi, Ivaně Chýlkové, či Robertu Nebřenském. V tomto případě nebyl problém v jejich hereckém nadání, nýbrž v tom, co jim scénáristické trio přichystalo. Pawlowská, Vejdělek a Putna na plátno vměstnali neskutečné množství opravdových blábolů, až přechází zrak. Charaktery postav značně haprují, obzvláště u role modelky Zity. V jednu chvíli jde o přiblblou modelku, která stráví většinu svého času se rtěnkou v ruce a svět málem exploduje, když zjistí, že má modřinu. Cvak. Najednou proměna. Poštípalo jí celé hejno vos. Po těle má všude štípance. Ale co se stane? Ona je v pohodě, poněvadž jí to vlastně vůbec nevadí. Nevím, jestli šlo scénáristům o život, ale celý scénář vyznívá hodně ledabyle.
Zkusme si teď vzít na paškál pouze samotnou hlavní dějovou linii. Ta by vyzněla vcelku jasně, ovšem nebýt těch nenadálých zásahů shůry, kdy se scénáristé snaží za každou cenu vytvořit vtipný okamžik nebo v divákovi vzbudit soucit s utrpením našich mučedníků. To ale není vše. K této hlavní linii nastupují různé flashbacky, sny, mimozemské rozhovory o pozemských problémech nebo důkladné rozbory cesty spermie za vajíčkem. Ty teprve vnášejí do celého tohoto humbuku pořádný bordel. Být to nějaký mistr ve svém oboru, styl vyprávění by vypadal poněkud jinak a možná by byl uspořádán více srozumitelně. Právě Šteindlerův styl vyprávění je chvílemi sfouknut během pár okamžiků, tak že TGV zdáli funí ději na záda a na druhou stranu se zde objevují pasáže, při kterých jen nevěřícně kroutíme hlavou do jaké hloubky jsou rozebírány úplně nepodstatné věci. Příště snad lepší uspořádání by to chtělo, pane režisére.
Představme si leklou rybu na souši. Tato ryba znenadání ožije, začne mluvit rybštinou a bude nám chtít zanechat nějaké poselství, které my zdaleka nepochopíme. Do toho všeho najednou přiletí UFO a mimozemšťané se vtělí do útrob této ryby a budou nám bezprostředně popisovat veškeré děje, které probíhají ve vnitřnostech tohoto živočicha. Asi nějak takto na mne zapůsobil tento film. Nejenže byl plný nevysvětlitelných zvratů, všemožných (převážně, ale těch nemožných) pohledů na danou skutečnost přes nevysvětlitelné paranormální jevy, ale byl i nesmírně nezábavný. Všeho všudy zábavných scének bychom v celém filmu moc nenapočítali, zato nesmyslných pasáží bychom se nedopočítali.
Jediné čím tento snímek hýří, jsou překvapení. Je libo Roberta Rosenberga? Halinu Pawlowskou či samotného Milana Šteindlera? Není problém. Rosenberg si ladně prohrábne gule, Pawlowská na nás udělá ten svůj psí kukuč a Šteindler se představí v roli českého porno mecenáše. Máte-li chuť na něco ostřejšího, vězte, že i krev bude stříkat proudem, neb Bob Klepl přijde o hlavu. Nebo snad chybí vám zvířátka? I na ně tam dojde. A co takhle akční honička s policajty? Správně, také tam bude. Prostě pro každého něco.
Když jsem si kupoval lístek u pokladny kina a řekl jsem, že chci na film O život, pokladní se na mě smutně podíval a dodal, jestli aspoň nemám ISIC kvůli slevě. Ačkoli jsem měl ISIC 5 let prošlý, slevu mi dal a já nechápal. Po tom, co jsem se při závěrečných titulcích probudil z kómatu, jsem pochopil. Celým filmem asi desetkrát zaznělo heslo, že každý konec je něčeho začátek. Ano, i já se podruhé narodil a rozproudil se ve mně život. Pokus Milana Šteindlera o suchý anglický humor, či politickou satiru nebo snad o normální komedii, zklamal. Mé uznání si zasluhuje výběr názvu filmu, který plně vystihuje to, o co v něm jde (nebo snad o co jde i divákovi?).
Ve světě čím dál tím více populární komedie o nechtěném otěhotnění, obzvláště potom u dvou mladých lidí, postupně dorazily i k nám. Dalo by se polemizovat nad tím, jestli právě tento žánr by měl být ta očekávaná vzpruha, na kterou česká kinematografie čeká. Jedno je jisté. Komedie z tohoto soudku se jménem O život to určitě nebude.
Martin Černý
