I kdyby Frank Darabont natočil jako svůj čtvrtý velký film romantickou komedii s Paris Hilton, stejně by se na všech místech světa ozývaly oslavné pastorále a všichni by s napětím očekávali, jak superdobrý jeho další snímek bude. Vykoupení z věznice Shawshank s Zelená míle jsou totiž nejen filmy podle předlohy Stephena Kinga, ale jsou to i důkazy neobyčejného režisérského talentu. Nehledě na to, že se tato dvojice často dostává i na ty nejpřednější místa v žebříčcích o nejlepší film všech dob. A teď si vezměte, že Darabont, který točí spíše svátečně, se pro rok 2007 vrhnul na svého třetího Kinga a dohromady (po dramatu jménem Majestic) na teprve čtvrtý kinofilm ve své kariéře. Copak jste také necítili slastné mrazení v zádech?
Ale jistě. A také jej před premiérou cítil téměř celý svět. Darabont se rozhodl ztvárnit film na motivy povídky The Mist, Kingova zhruba stostránkového díla. Její děj byste možná snadno přehlédli v hromadě jiných hororů, ale kdo někdy četl alespoň jedno mistrovo dílo, ví, že nic není takové, jak se na první pohled může zdát. Okolí jednoho severního městečka zaplaví velmi hustá mlha a zažene desítky lidí do místního supermarketu. Hlavní hrdina David Drayton je se svým malým synkem mezi nimi a společně s několika dalšími, kteří věří, že v mlze se pohybuje něco smrtonosného, se pokouší toto útočiště co nejlépe ochránit. Jenomže musí bojovat nejen s tajemnou hrozbou...
The Mist míchá dva zásadní hororové prvky, což vyžaduje velkou odvahu. Psychologickou bitvu lidí a sci-fi horor, ve kterém se silná počítačová technika střetává s herci. A Darabont takovou odvahu má. Mohl si vzít na paškál něco jiného. Mohl natočit Dlouhý pochod (dodnes můj nejoblíbenější King), pustit se do Geraldovy hry nebo do jakéhokoliv Bachmana. Ale on si vybral Mlhu a udělal dobře.
Dialogy i příběhová kostra jsou originál "by Stephen King" a v podstatě jsem první tři čtvrtiny filmu nenarazil na scénu, kterou bych si z knížky nepamatoval (možná až na toho nevybouřeného vojáčka). To, že je Darabont dokáže uhňácat do parádní formy mi bylo jasné a nemusel jsem se o to vůbec strachovat. To, co je pro Darabonta nové a bylo by to nebezpečné i pro sci-fi bohy jako Spielberg nebo Lucas je ale právě ona „sci-fi/fantasy“ stránka příběhu. Na hlavní hrdiny totiž během The Mist stále skáčou nové a nové příšerky, a ty jsou jak hmyzoidně malé, tak žirafoidně velké. Darabont se ale příšer kupodivu vůbec nebojí a tam, kde jiní filmaři raději využijí stínu a rychlého střihu, jen aby počítačová monstra nebyla vidět a nedělala příliš velký kontrast s herci, Frank Darabont najíždí kamerou přímo na jejich srst a je jen na vás, zda mu to spolknete nebo ne.
A kromě první zrůdy, něčeho z chobotnicovými chapadly, vypadá všechno neobyčejně decentně a přirozeně. A to je první ze dvou bodů, které před premiérou The Mist stály jako překážky tomu, aby Frank natočil vynikající film. Jasně, ti z vás, kteří počítačové triky berou jako hlavní filmové zlo, budou mít možná připomínky. Když si ale vzpomenu, jak děsně vypadaly podobné efekty v akčním filmu Next s Nicolasem Cagem, byl bych schopen dát týmu kolem Darabonta speciální pochvalu. Díky nim je totiž The Mist neobyčejně atmosférickou záležitostí, ve které se psychologie míchá s beznadějným bojem proti silnějšímu nepříteli. Když se vlastně nad tím zamyslím, již dlouho jsem neviděl takto dobrý a kvalitní horor. Naposledy snad Hněv duší – ten ale byl přeci jen mnohem menším filmovým zážitkem.
Druhým bodem, který mohl říci „ne“ dokonalému hororu, jsou herci. Thomas Jane se coby tahoun Kingovy novely neosvědčil již v Pavučině snů a coby Kat ve stejnojmenném akčním snímku byl vyloženě směšný. Přesto zde odvádí vyrovnaný výkon a jeho stále ještě neokoukaná tvář v hlavní roli přidává snímku přeci jen trochu charismatu navíc. Být v hlavní roli Damon, Pitt nebo Hanks, možná by The Mist nepůsobil tolik autenticky. Unikátní herectví předvedla i Marcia Gay Harden v roli fanatičky, která rozmlouvá s Bohem a především můj oblíbený Toby Jones, kterého bych po zhlédnutí tohoto filmu klidně obsadil coby Jamese Bonda :)
Darabont to prostě dokázal. K zařazení do žebříčků nejlepších filmů mu paradoxně scházejí minuty. Přeci jen má The Mist „pouhé“ dvě hodiny, což je po Zelené míli či Shawshanku velmi málo a film není tak umělecky zaměřený, jako zmiňované dva kusy. Atmosféru dokáže ve spojení s Kingem vytvořit stále báječnou, a to jsem se ještě nezmiňoval o konci, který o tři třídy překonává poměrně nevýrazně zakončenou předlohu. Katarze, v tomto roce srovnatelná zatím jen s Pokáním a Tahle země není pro starý. To, že si Darabont neodnesl ani nominaci na Oscara (i ty triky byly lepší než ve Zlatém kompasu) mi přijde trestuhodné. Zápis do filmových kronik se sice nekoná, ale neobyčejně působivý horor to jest.
Daniel Krásný
