Po Účastnících zájezdu se vrátil Vejdělek ke spolupráci s Markem Epstainem (scénář), se kterým pracoval již na nováckém seriálu Redakce, a pro rok 2007 vytvořili hned dva filmy. Počeštělou, ale diváky celkem opomenutou roadmovie ROMing, která se na plátna českých kin dostala první a nad níž můžeme zavzpomínat v nějakém dalším retru. A především film Václav.
Již herecké obsazení by mohlo předznamenávat lepší kousek, než o jaký šlo u Účastníků zájezdu. Ivan Trojan se povětšinou v nepovedených kouscích nevyskytuje a Jan Budař spolu s Jiřím Lábusem a Emilií Vašáryovou slibují, že ani sekundanti nebudou po herecké stránce na špatné úrovni. K zajímavému obsazení přiřaďme jako plus i to, že film se odehrává na motivy skutečného příběhu, což je v současné době ryze "plochých" filmů dostatečným pozitivem. K tomu si jako malý bonus přičtěme tři nominace na České Lvy v kategoriích: Nejlepší film, Hudba, Scénář a dvě obdržené sošky za Nejlepší mužský herecký výkon (Ivan Trojan) a Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Jan Budař).
Václav nám přináší příběh čtyřicetiletého, lehce retardovaného muže (Ivan Trojan), který žije stále se svojí matkou (Emílie Vašáryová). Film řeší nejen Václavův vztah k ženám, konkrétně k Lídě (Soňa Norisová), ale i vztah s Václavovým bratrem Františkem (Jan Budař) a potažmo celou vesnicí. A proč řeší? On je totiž náš drahý Václav trochu hajzlík. Po pošťákovi střílí z pušky, pracovníky družstva otravuje, kouří trávu a vůbec se chová nezovedeně. Proto se není čemu divit, že jej ostatní obyvatelé vesnice nemají právě v lásce. Vše ještě komplikuje zápletka se smrtí Václavova otce (Martin Pechlát), který zemřel za minulého režimu v kriminále a jehož smrt bere Václav jako osobní křivdu. Postava otce je pro Václava vůbec důležitá, neboť se mu občas zjevuje a Václav je schopen s ní komunikovat. A to by bylo asi tak vše.
Látky je na vytvoření zajímavé sondy do soužití lidí na vsi poměrně dost, jenže... Ono je to takové překombinované. Režisér si není zcela jistý tím, zda chce točit drama, nebo komedii. K vytvoření tragikomického příběhu se mu nepodařilo jednotlivé prvky skloubit a tak je první polovina příběhu vyplněná Trojanovými kravinkami, kdežto ve druhé již prostoru pro smích moc není. Dalším faktorem, který narušuje možnost nějakého hlubšího zamyšlení se nad snímkem, je právě neopodstatněná postava otce (mrtvého-zjevujícího se). Pro zápletku je to samozřejmě snadno využitelný motiv, ale ve chvíli, kdy Václav komunikuje s mrtvým, se dostáváme do roviny spíše fantaskní, takže reálné vyznění snímku je tímto dosti podkopáváno. Nemyslím si, že by se nedalo pobláznění a halucinace spojit (viz. Čistá duše), jenže ve Václavovi jsou tyto halucinační vstupy vytvořeny tak nějak uměle a do snímku prostě nesedí.
Dostáváme se k hereckým výkonům. U Jana Budaře, Emílie Vašáryové a Jiřího Lábuse není o čem mluvit. Jejich postavy jsou zahrány s citem a zejména Lábus s Vašáryovou mi přišli hodně sympatičtí. U Ivana Trojana však nastává problém. Ne, že bych jej neobdivoval za to, jak se pokusil ztvárnit duševně postiženého člověka. Jistě nebylo snadné se do role vžít, a už vůbec ne ji zahrát. Mám jen takový pocit, že se pro tentokráte snažil tolik, až to malinko přehnal. Postava Václava pak příliš lehko vzbuzuje výsměch. A tak jej snad nikdo nezamýšlel. Další problém nastává u některých komparzistů, kteří mi přijdou jako by deklamovaly na kameru, nikoliv hráli. Vše podkresluje líbivá hudba Honzy P. Muchowa. Čekal jsem od něj nějakou elektroniku, ale mile překvapil.
Celkem vzato není Václav špatný film. Pouze se domnívám, že s takovýmto hereckým obsazením a námětem se dalo udělat něco citlivějšího a lidštějšího. Ne jen utahané komediální drama, které v některých částech začíná nudit. Přesto jsem si po jeho zhlédnutí pomyslel, že to s tou naší kinematografií zas až tak zlé není.
Tomáš Čada
