Příběh "nevinnosti" se datuje do roku 2032, kdy svět obývají rasy lidí, plně mechanických androidů a kyborgů, jakým je právě hlavní hrdina Batou. Jediné, co v něm zůstalo lidské je jeho duše (ve filmu nazývaná ghost, snad se tak vysvětluje celý název), vzpomínky na ženu jménem Motoko Kusanagi (major, která zmizela na konci prvního dílu) a možná ještě vztah k jeho bassetovi.
Batou a jeho nový, téměr zcela organický partner Togusa, speciální agenti ze Sekce 9 (Public Security Section 9) vyšetřují vraždy spojené se společností Locus Solus (francouz Raymond Roussel napsal v roce 1914 román stejného jména) a jejich gynoidů - androidů s podobou mladých žen vyvinutých k sexuálním účelům.
Po vizuální stránce je film i po třech letech od svého vzniku na absolutní špici. Šetrné propojení klasické dvourozměrné animace a moderní 3D animace je poměrně nezvyklou metodou, ale funguje dokonale. Dáte mi za pravdu až budete s otevřenou pusou hledět na čínský průvod, jehož postavičky jsou kompletně renderované, zatímco lidé stojící okolo jsou poctivě ručně vykresleni. Ačkoliv je veškeré vybavení ve filmu hypermoderní, zvláštností je, že automobily mají klasický design padesátých let dvacátého století. Dá se tak nabýt dojmu, že svět, ve kterém se film odehrává ve skutečnosti není tím naším.
Innocence není film na jedno podívání. Obzvlášť pokud budete sledovat jeho japonskou verzi s pouze anglickými titulky jako já. Napoprvé budete zřejmě maličko zavaleni citacemi snad každého, kdo kdy ve filozofii něco znamenal. Japonci v tomto mají zřejmě trochu zvrhlou zálibu a tak se na vás budou z reproduktorů valit výroky Buddhy, Konfucia, Descarta, Maxe Webera, Platona, Johna Miltona, a pokud jste v těchto oblastech zběhlý, rozpoznáte odkazy na nejrůznější náboženství včetně Zenu a křesťanství.
Hlavní otázka filmu je však jasně patrná. Co je podstatou lidství? Autor snímku Mamoru Oshii prohlašuje: "Mé tělo je jenom prázdnou schránkou. Jedině když se osvobodím od svého těla, dokážu být skutečně svobodný." A dodává, že stačí, když si hraje se svým psem (bassetem stejně jako Batouúv Gabriel), aby zapomněl, že je člověkem a cítil se svobodný. V jedné scéně filmu dojdou Batou společně s Togusou k zajímavému zjištění: "Pokud jsou esencí života informace, které se šíří skrze geny, pak společnost a kultura nejsou nic jiného než obrovské paměťové systémy. Město je nakonec jen velká externí paměť." Pokud pojmeme lidskou duši takto, zůstává pro mě záhadou, jak by bylo možné oddělit se od těla. Zkuste si představit čím by byl software bez hardwaru. Nakonec i ten pes by se stal člověkem, kdyby získal lidský mozek. Teoreticky by tak, pokud by se podařilo zkopírovat lidskou duši do stroje, mohly nadobro padnout všechny diskuze o životu věčném a s nimi i většina náboženství.
