Místo klasického filmu se tentokrát použil dnes již dost často preferovaný digitální formát. To pomohlo Lynchovi uskutečnit natáčení přesně jak chtěl – experimentovat a blbnout s kamerou a scénář tvořit až podle situace a atmosféry na place. Snímek totiž neměl nikdy pevně daný scénář a herci se dozvídali, co budou hrát až při konkrétních scénách. Lynch tak doslova vymýšlel film ze dne na den. Tento postup je na výsledku hodně znát. Lynch je sice známý svým stylem, kdy míchá své ujeté, mírně surrealistické koncepty a zašmodrchává film, aby diváka pořádně potrápil, ale zde toho bylo už moc. Jeho filmy jsou typické tím, že se nesnaží nějak věci vykládat a konkretizovat, dávat důraz na narativní křivku, ale spíše se orientují na dojem a atmosféru jednotlivých scén. Ve svých předchozích filmech se ovšem Lynch neustále opíral o nějaké pevné body, které pomáhaly držet děj, a tak i koukatelnost snímku, ale zde po první hodině zcela rezignuje a dostává se skoro k čiré abstrakci.
Následný výsledek filmu je pak mozaika volně asociovaných sledů scén a nápadů, které ovšem dohromady netvoří žádný celek. Co mě zaráží ještě více je, že Lynch zde recykluje motivy svých předešlých filmů a v některých případech i prostříhává do svého minulého díla – televizní minisérie Rabbits, což vypadá dost lacině. Netvoří pak jako v Mulholland Drive nový pohled na věc (narozdíl od Lost Highway), ale otáčí se tak pouze ve smyčce již jednou vyřčených věcí.
Na filmu je však zajímavá sebereflexivita. Samotné téma: film o natáčení filmu na to již nepatrně navádí. V některých scénách pak slyšíme hlas kohosi za kamerou jak dává instrukce postavám, které jsou snímány a naopak. Nebo scéna, kdy najednou Nikki řekne: „To zní jako dialog z filmu, který točíme“ a zničí tim imaginativnímu štábu záběr. A divák vlastně nikdy neví jestli to, co vidí, je jen film ve filmu, nebo ne.
Už od prvního pohledu je na Inland Empiru vidět velká změna od předešlých lynchových filmů. Hodně na tom má podíl ona zvolená digitální technologie, kterou si režisér vybral. Díky ní může snímat herce téměř odkudkoli a z jakého úhlu se mu zachce. Kamera je často rozklepaná a charakteristické je přiblížení kamery až k obličeji a mírné rozostření. Lynch se snaží herce již od začátku odosobnit a vzít jim identitu (téma, které je zahrnuto skoro v každém jeho filmu), a tak jim často v celcích usekává hlavy a zabírá pouze tělo. I lynchova charakteristická zvuková stopa doznala jistých změn. Zvukový mix vypadá o podstatně klidněji a spíše se tu pracuje s melodií a jemným podtónem, než s klasickými industriálními ruchy, které patří mezi jeho oblíbené. Jen občas tu je nějaký mix, ale vcelku na zvuk klade menší důraz než ve svých dřívějších filmech.
To co drží film nad vodou jsou hlavně perfektní herecké výkony. Laura Dern jako Nikky Grace zde exceluje a její výkon je obdivuhodný. Od Zběsilosti v srdci ušla velkou cestu a teď byla hlavním pevným bodem tohoto filmu. Perfektní je ale samozřejmě taky Jeremy Irons, který srší charismatem a působí jako světlý bod, skoro až nepatřičně v tomto Lynchově depresivním opusu.
Inland Empire není úplně špatný film. Příjde mi, že Lynch jen pořádně neví, pro koho ten film vlastně točí. Jeho hravost je spíše jakýmsi sebezahleděním. Pro diváka nenabízí film téměř žádná vodítka, jak ho interpretovat či vyložit. I čas hraje proti, protože tříhodinová koláž depresivně laděných záběrů bez většího ladu a skladu, není prostě reálně koukatelná a musí to přiznat i ortodoxní lynchofil. Tohle už je moc. Myslím, že Lynch si ten film natočil jen tak pro sebe, pro klid duše. A proto dokáže málokoho oslovit, leda že byste byli vyvolení :)
