Win Win, třetí celovečerní snímek Thomase McCartyho, mohli tuzemští diváci spatřit už na festivalu v Karlových Varech, kam byl nasazen do sekce Horizonty. Nyní se dostává do širší kino distribuce a je zde reálná šance, že se jeho poselství (nejde-li si jej někdo) dostane k širšímu publiku, než je hrstka podivínů sledující Filmový klub ČT2 v půl druhé ráno.
Hlavním hrdinou filmu je nepříliš úspěšný právník Mike Flaherty, který ve volném čase trénuje spíše podprůměrný školní tým zápasníků. Mike se jako správný chlap snaží všemi dostupnými prostředky zajistit finance, aby se mohl postarat o rodinu a to i za cenu morálních poklesků. Mikeův už takhle hektický život dostane nový rozměr, když do něj vstoupí evidentně problémový (má odbarvené vlasy a kouří!!!) vnuk snad jediného Mikova klienta. Chlapec se však ukáže jako prvotřídní zápasník...
Už po prvních osmi minutách filmu dokáže i průměrný divák zcela přesně odhadnout další vývoj, naprosto stereotypní postavu Mike jen ještě víc zprůhlednil Paul Giamatti, herec, který snad v žádném indie filmu nesmí chybět. Střet světa jednoho outsidera se světem druhého outsidera postrádá hlubší konflikt a hořko-sladké následky bezvýznamného hašteření působí naprosto uměle. Všechny postavy jsou šablonovité a sonda do jejich života, plného překážek, ale ještě plnějšího pochopení a porozumění zůstává bez přesahu. Z vedlejších postav nejvíce zaujme akorát Melanie Lynskey v roli chlapcovi nezodpovědné a prospěchářské matky. Snaha o realistické pojetí zůstává pouze u kamery a jejího až dokumentárního zkoumání nedokonalostí obyčejných lidí (herců) a jejich neduživých těl.
Stát se respektovaným „nezávislým“ indie snímkem má prostě jasně dané limity. Morální poselství musí být jasné a trčet z filmu už nejméně od poloviny, aby náhodou někdo nezapomněl, že každý z nás je v jádru dobrý a spravedlnosti musí být učiněno zadost! Ingredience smícháme v šejkru značky Fox Searchlight, ozdobíme Giamattim a zázrak je na světě…vlastně lehce nadprůměrná a velice konvenční komedie je na světě.
